Kostely se vždy stavěly pro setkání s Bohem. Je to a vždy bude výjimečné místo – jiné než ostatní budovy. Před asi 15 lety mě po mši oslovila jedna babička. Babičky jsou moc hodné ženy, které mladým zaručí, že vše vyřídí. Jednalo se o křest vnuka nebo vnučky. Hned od začátku jsem babičku zdvořile odmítnul: „Jste moc hodná, ale já potřebuji mluvit s rodiči dítěte.“ Byla neodbytná a že to ona všechno zařídí. Tak mě donutila k dialogu: „Mají svatbu v kostele?“ Ticho. „Mají aspoň civilní svatbu?“ Ticho. „Chodí aspoň někdy do kostela?“ Tady už byla reakce. „A k čemu je kostel? Já se můžu modlit všude i v lese i na louce.“ Já jsem se otevřeně pousmál a řekl: „Paní, já mám zkušenost, že jak se člověk nemodlí v kostele, tak se nemodlí vůbec.“ Paní byla dobrá. Také se pousmála a odpověděla: „No jo, máte pravdu.“ S úsměvem jsme se rozloučili.
Mají naše modlitby a především účast na nedělní mši nějaký vliv na náš život? Mají, i když nevíme jaký. Vzpomínám na příběh jednoho důstojníka na velké turistické lodi. Měli tam kapli a každý den brzo ráno jim kněz sloužil mši. Důstojník byl na každé mši. Potom měl službu a byl na své podřízené, kteří čistili palubu, nepříčetně hrozný. Až jeden nevydržel a přímo se ho zeptal: „Pane, každý den ráno jste na mši svaté a přitom jste tak hrozný. Jak to vysvětlíte?“ Odpověděl: „Ve mně je taková zloba, že pokud bych nebyl na setkání s Všemohoucím, tak bych vás všechny hodil přes palubu!“
P. Ondřej
Publikováno ve Farním listu červen 2025 Farní list červen 2025 (5.41 MB)
