V adventu slyšíme otázku, která je pokládána spoustě známých lidí: „Co si vybavuji, když slyším Vánoce?“ Odpovědi mě často zklamou. Ale začal jsem se ptát sám sebe: „Co si vybavuji, když myslím na Vánoce?“ V mém životě docházelo k určitému vývoji v chápání Vánoc.
Jako dítě jsem vnímal svátky jako něco krásného. Už i samotný advent, kdy jsem každé ráno od pondělí do soboty cestoval na šestou hodinu spolu s kamarády na roráty za Pánem Bohem. Ranní mše, atmosféra, lampion s křesťanskými motivy, polotma v kostele, oltáře, sochy a okna vypadaly tak nějak jinak. To všechno jsem si jako dítě uvědomoval, že je to jiné než ten můj běžný život. Štědrovečerní večeře, kde jsme si v rodině navzájem přáli. Půlnoční a potom koukání s úžasem, jak táta hned po návratu z půlnoční dojídá poslední kus kapra, který zbyl po večeři. První a druhý den svátku byly rodinné návštěvy jedné a druhé babičky. Musím naznačit, že dědečkové tam taky byli, ale vždy se říká i tady u nás: ,,Jdeme za babičkou.“ Tam celá široká rodina společně slavila. Bral jsem to vždy jako samozřejmost, že Bůh, který nás stvořil, sám přišel k nám skrze rodinu, a tak i my slavíme v rodinách.
Období střední školy mě posouvalo blíž k oltáři a k Bohu. V tomto čase se musí člověk s pomocí rozumu rozhodnout o existenci Boha. O půlnoci 24. prosince to byla čest, když jsem mohl přesně o půlnoci jako ministrant udeřit do gongu dvanáctkrát a hned začala první koleda (v adventu koledy tenkrát nebyly) a mše. Vždy ta první koleda o půlnoční byla „Bóg się rodzi, moc truchleje“ (Bůh se rodí, moc se chvěje). Člověk věděl, že s Bohem, který přichází, je plně svobodný. A bylo to období totality a pronásledování církve. Když se zpívala slova koledy „moc se chvěje“, tak všem bylo jasné, o koho jde. Napovím jen, že se nejednalo o Heroda a Římany. V kostele člověk čerpal svobodu, odvahu a cítil, že tady načerpá největší sílu a požehnání do dalšího života.
Vzpomínám i na slova kamaráda patera Rudolfa, který vždy opakoval před 25. 3., že kdo nepamatuje na Zvěstování Páně, tak ten nemůže oslavovat Vánoce. Je to tak.
V dospělém životě si to jen zpětně všechno uvědomuji a ujišťuji se v přesvědčení o velké lásce Boha ke každému z nás. Vánoce jako svátky Narození Božího syna ukazují na neomezenou lásku Boha a jak on sám nám chce být nablízku. A když mě něco zklame, ať je to jednotlivec, skupina, volby a podobně, tak si říkám: „Jen v tobě, Bože, je světlo, a není v tobě žádná tma!“
Ať dobrý Bůh žehná všem lidem dobré vůle!
P. Ondřej Urbisz
Foto: Robert Beníček
Publikováno v prosincovém Farním listu Farní list prosinec 2024 (3.58 MB)